Něco málo o Terce ...
)
Zdá se mi to jako zlý sen…. Včera jsme přišli o Terku.
Její zdravotní problémy začaly v říjnu, nenápadně, kdy začala napadat na pravou přední nohu. Původní diagnóza zněla artróza, bohužel postupem času se ukázalo, jak moc jsme se my i doktor mýlili. Terčin stav se postupně a pomalu zhoršoval, omezovala pohyb, stále častěji polehávala nebo postávala a zájem měla jen o naši přítomnost. Když jí přestaly bavit i balónky, začala jsem si uvědomovat, že je opravdu zle. Během vánočních svátků jí nemocná noha otekla do téměř dvojnásobných rozměrů a krmení si vzala jen ode mě z ruky. Po informaci, že Terčina sestra Oxa musela být v září uspána z důvodu osteosarkomu, a příznaků, které se poslední týdny a dny objevily, jsem si začínala připouštet, že Terka by mohla trpět stejnou nemocí. Včera, 27.12.2010 jsme Terku vzali ke specialistovi na podrobné vyšetření, abychom buď rozptýlili strach z rakoviny nebo si nejhorší obavy potvrdili. Přesto, že rozum si rakovinu připustil, srdce se s tím vyrovnat nedokázalo a já do poslední chvíle doufala, že se stane zázrak a v ordinaci se dozvíme nějaké pozitivní zprávy. Bohužel, stačilo pár minut, aby se všechny naše naděje rozplynuly - ortel zněl jasně: osteosarkom. Od té chvíle nebylo co rozmýšlet - podle doktora nebyla sebemenší naděje na záchranu a další dny by pro ní byly jen prodlužováním utrpení. Proto jsme se rozhodli pro okamžité uspání. Terka odešla rychle, v klidu a v naší společné náruči. Vím, že to bylo to nejlepší, co jsme pro ní mohli udělat, celý život rozdávala lásku a radost a nebylo by fér jí vystavovat další bolesti bez jakékoliv naděje ve zlepšení - přesto ve mě stále hlodají pochybnosti, jestli se ještě nedal osud nějak zvrátit.
A jaká Terka byla …..? Myslím, že není potřeba moc slov - kdo jí znal, musel si jí oblíbit. Už odmalička to bylo neúnavné, temperamentní štěňátko, které mělo o vše zájem, do všeho šla bezhlavě a s nadšením, což jí vydrželo až do stáří. Její vrozený aportovací pud jsme rozvinuli téměř v šílenství, takže časem se Terčin svět smrskl do jednoho obrovského tenisového míčku. Slušelo by se napsat, že mi byla věrná až za hrob a já s tím částečně souhlasím s výjimkou okamžiků, kdy zahlédla kohokoliv s balónkem v ruce, v tu chvíli zapomněla na "dobré vychování" a byla ochotná odejít s cizím člověkem, jen když se rýsovala vidina získat balónek pro sebe. Od tří měsíců jsme navštěvovali cvičák, kde si získala srdce všech, snad kromě figurantů. Její obranářské výkony byly velmi nevyrovnané - ne proto, že by se Terka bála kousat, ale měla jsem z ní často pocit, že veškerá činnost, která se netýkala chytání a žvýkání aportů, je prostě nuda a nestojí za námahu . Stálo to spoustu nervů a leckterý figurant z ní má na památku asi pár šedivých vlasů, ale přesto dokázala složit zkoušky ZVV1, ZVV2 a IPO1. Ani ve výstavním kruhu se jí nevedlo zle, přestože se moc výstav neúčastnila - získala několik šampionátů, několik BOBíků včetně klubových, cením si prestižního titulu Sujet recommadé z francouzské speciálky z roku 2000 a v roce 2004 byla dokonce vyhlášena Nejúspěšnější plemennou fenou tervuerena v KCHBO. I tak si myslím, že kdybych se zeptala na názor samotné Terky, určitě by za svůj největší úspěch považovala tři igelitky tenisových míčků, které za cca 7 let "vyčmuchala a uloupila" z nedalekých kurtů, kudy pravidelně vedly naše procházky. A musím přiznat, že bych s ní určitě souhlasila, protože ve výstavním kruhu jsem nikdy neviděla takové nadšení jako ve chvíli, kdy mi šťastně a se zářivýma očima z trávy přinášela další míček.
Terka měla za život jen dva vrhy - A a B Oridix. Nechci tu rozebírat úspěchy a neúspěchy jejích odchovů, kdo se o belgičáky zajímá, sám ví, co se nám v chovu povedlo a nepovedlo. Přes všechny problémy a vady, které se ve vrzích objevily, jsme všechna štěňátka odchovali s láskou a dnes jsme hrdí nejen na Terčiny děti, ale i její vnoučátka a pravnoučátka.
Sedím, vzpomínám, tečou mi slzy a nevím, co bude dál. Život bez Terky si zkrátka neumím představit. Byla živel, celý život rozdávala lásku a dobrou náladu a ač byla můj několikátý belgičák, teprve ona mě naučila tohle plemeno bezmezně a bez výhrad milovat. Vím, že si časem zase štěňátko pořídím, přesto mám teď pocit, že se jí už nikdy žádný další pes nevyrovná. Ale zbyla nám alba plná fotek a tisíce nádherných vzpomínek - a tak si říkám, že to snad není za téměř třináct let strávených s Terkou zase tak málo.
A přesto …. Přišli jsme o Terku …. Je to jako zlý sen …. A já bych si tolik přála probudit se ….
